Konec jednoho projektu

Před patnácti lety přišla paní doktorka Jurečková se zajímavým návrhem. Ne ve všech zemích světa mají děti to štěstí, že je jim ze zákona umožněno bezplatné základní, u nás dokonce i středoškolské vzdělání. „Pojďme umožnit alespoň jednomu dítěti z rozvojové země získat takové vzdělání, které mu pomůže nastartovat lepší život jemu samotnému i jeho rodině.“ Nápad se ujal a prostřednictvím Arcidiecézní charity v Praze jsme adoptovali malou teprve sedmiletou holčičku Margaret z Indie. Adopce spočívala v zaplacení ročního školného ve výši asi 5 000 Kč. Jak jsme získávali po celou dobu její školní docházky prostředky na školné? I to měla paní doktorka Jurečková promyšlené. Sběrem starého papíru. A tak se na naší škole rozběhl projekt, který trval celých patnáct let, což dokládá 15 fotografií o tom, jak Margaret rostla, na nástěnce před jídelnou školy.

Po celou dobu adopce na dálku Margaret ani jednou ve škole nezaváhala. Její studijní výsledky nejprve na základní škole, později i na univerzitě byly po celou tu dobu vynikající. Jejím patronem byla zpočátku paní doktorka Jurečková, po asi dvou letech jsem se jím stala já. Společně s každou třídou, kde jsem byla třídní učitelkou, jsme vedli s Margaret poměrně čilou korespondenci. Některé dopisy jsem psala sama, některé spolu s dětmi. Postupně jsme se my tady v České republice dozvídali víc o životě v Indii. Naopak jsme do této vzdálené a exotické země posílali zprávy od nás. Bylo fajn pro ni vymýšlet vánoční dárky. Margaret pochází z křesťanské rodiny, slavili tudíž naše nejmilejší svátky stejně jako my.

Nedávno jsem od Arcidiecézní charity Praha obdržela dopis, kterým mi bylo oznámeno, že Margaret Janifer, jak zní celé její jméno, zakončila úspěšně bakalářské studium softvérového inženýrství a tím i účast v projektu Adopce na dálku. Dokonce už získala dobrou práci v softvérové firmě v Bangalore a vydělanými penězi bude podporovat svoji rodinu. Její mladší sestra ještě studuje. Současně přišel i poslední dopis od Margaret a od charitativní organizace v Indii. Oba plné krásných slov a díků.

Jsem šťastná, ale zároveň trochu smutná. Byla jsem něco jako její teta. V dopisech z dřívější doby mě tak dokonce oslovovala. Přesto nezbývá než Margaret popřát, aby se jí podařilo žít život lepší, než měli její rodiče.

Dát dětem v rozvojových zemích světa možnost získat vzdělání je, myslím, největším úkolem nás, pro které je to naprosto samozřejmá věc. Jedině tak budou moci tyto státy začít prosperovat a lidem v nich se bude dařit lépe.